Hudební sekta Noise Pictures vznikla v Praze na konci roku 2004 díky iniciativě ruského skladatele Borise Gagloeva a českého bubeníka Mariana Petržely.

Stylisticky se dá tento projekt zařadit do oblasti avantgardního jazzu. Jde o spontánní improvizaci v jejímž průběhu každý z hudebníků zhmotňuje ve hře vlastní sakrální zkušenosti . Dalším důležitým aspektem je živá komunikace účinkujících mezi sebou a posluchači prostřednictvím zvuku v reálnem čase. To znamená, že kompozice se neplánují předem. Formu určuje v podstatě jen délka vystoupení.

Dá se hovořit o hudební józe nebo o zvukové magii, ale nepřipravený posluchač nejspíš bude tuto hudbu vnímat jako chaotickou kakofonii, sadu disonantních, neuspořádaných souzvučí. Co se dá dělat? Tak jsou uši soudobého Evropana vychovány. Antropocentrizmus a europocentrizmus se v naší kultuře zakořenil hluboko a našemu vnímání světa nedovoluje skoro žádné alternativy .

Alexander Kondrašyn. Petrohrad. Srpen 2005.
Přeložil Marian Petřela.

Název projektu Noise Pictures vznikl na konci roku 2004. Jeho idea je ale, byť mediálně přehlížena, realizována víceméně úspěšně již mnoho let, měnilo se pouze množství hudebníků pod různými názvy ansámblů.

Vyjadřovat smysl ideje je činnost nevděčná. Komu se jeví jako axiom, pro toho bývá složité rozložit ji na složky a vysvětlit zpětně její celkový význam. Většina argumentů bývá ztracena a jen intuice občas pomáhá. V našem případě jde o pokus o uměleckou materializaci a ztělesnění těch duchovních konstant, které považujeme za nedělitelnou součást každého člověka a které jsou podle našeho mínění stálou součástí jeho přirozenosti.

Vycházíme z tvrzení, že oficiální optimismus naší konformní buržoazní a pohodlné společnosti je falešný a surrealistický. Zkaženost této společnosti není očividná, ale při bližším pohledu spatříme uniformní myšlení a utilitární pohled na dobro a zlo.

Člověk je zde nucen k falešnému pocitu svobody a štěstí, navzdory tomu je ale vystaven Realitě a to vede k rozdvojení jeho vědomí. Z jedné strany je přinucen cítit krásu a opodstatněnost své existence, na druhé straně vidí démonizovanou životní pravdu se všemi jejími katastrofami a každodenními problémy. Zároveň je obklopen zástupem jemu podobných, většinou zbabělých zakomplexovaných a ošklivých lidí.

Jako výsledek máme společnost rozzlobených agresivních zombií schopných všeho, včetně fyzické likvidace čehokoliv, co by je mohlo zbavit iluzí o pořádku a správnosti všeho dění, že vše je tak, jak má být.

Je logické použít analogii drogové závislosti, kdy se abstinenční syndrom projevuje formou sebevražd, válek, teroristických útoků a dalších psychopatických jednání.

Systém funguje bezchybně. Krmí ty, kdo v něj věří, ignoruje ty, kteří sundali růžové brýle a žijí podle svého svědomí, trestá ty, jenž chtějí něco změnit.

V kultuře se rozdíly mezi Realitou a Systémem projevují v plné míře. Existuje přinucování k prostituci s talentem podle pravidel trhu a existuje na to i přirozená odpověď: Jděte všichni k čertu! Budu se chovat po svém . V posledním případě Systém ignoruje, nebo začne trestat. Obviňuje z kacířství a odebírá kyslík.

Mnoho samostatně myslících jedinců však potlačí chuť zvracet, akceptuje kompromis se Systémem, slouží mu s falešným úsměvem, flirtují s ním a tváří se jako jeho součást. Jako náhradu dostávají možnost za zády Systému vytvářet vlastní Realitu, která je individuální, ale není tou unifikovanou formou svobody a štěstí, ze které mají všichni společnou chuť zvracet. Ti, co mají v tomto případě chvályhodnou schopnost přetvářky, jsou přinuceni se celý život skrývat v katakombách svých zkušeben, ateliérů, počítačů, atd. a zabývat se veškerými hloupostmi, jako třeba vyděláváním peněz, které v Realitě nejsou nutné.

Koncepce Systému je taková, že všechno, co se nachází mimo jeho prostor, je buď destruktivní a podléhá zkáze, nebo vůbec neexistuje. V oblasti umění je možnost pro realizaci tohoto scénáře více než dost. Především je to komerční cenzura: Proč a zač se to děje? Qui prodest? Čtěte 1984 George Orwella nebo Bibli.

„Pokušení musí přijít na svět, ale hanba tomu, skrze koho přijde.“ My nejsme takoví. Nechceme nikoho podvést, nikoho nechceme okrást, nikomu nechceme uškodit, ani nechceme nikoho násilím osvobodit a přinutit být šťastným. Snažíme se zobrazit toto prostředí bez příkras tak, jak je vnímáme. Nejčastěji je ošklivé a bolestivé. Děsí, mučí a nakonec zabije. Taková je Realita, Samsára. Všichni jsme její součástí a všichni jsme odsouzeni k trestu nejvyššímu.

Myslíme si ale, že Realita se dá tvořit a zlepšovat. Nikdo se před ní nemusí schovávat a podléhat jí ve strachu z posměšných pohledů v ní adaptovaných podnikavých individuí. Můžeme sledovat vlastní vnitřní čistotu a tvořit. V tom vidíme smysl naší zdánlivě zbytečné existence na tomto světě.